KOJENÍ- MŮJ PŘÍBĚH - Recipe for 30s

KOJENÍ- MŮJ PŘÍBĚH

středa, března 08, 2017


Nedokážu si přesně vzpomenout, kdy se mi podařilo začít kojit Lauru. Vím, že na porodním sále to nebylo. Od doby, co vylezla ven, jenom chrochtala a brečela. Zkoušeli jsme ji nechat přisát, bohužel nejevila žádný zájem. Prvně se pak přisála někde na oddělení šestinedělí. Na co si ale vzpomínám bylo, že ačkoliv neměla žádné zuby, bolelo to jak tisíce jehliček, které se zabodávaly do mého prsu. Taky si pamatuji, že mi trvalo, než jsem ji dokázala přimět otevřít pusu dostatečně na to, aby začala správně pít. V té chvíli jsem si pomyslela- jak to proboha uděláme, aby to fungovalo- respektive co udělám já, aby to fungovalo a zda skutečně bude.


Tato myšlenka mi bleskla hlavou ještě několikrát: když byla bolest tak velká, až mi vytryskly horké slzy a stékaly pomalu po tváři dolů, zatímco Laura sála přitisknutá k mému tělu. Když jsem se pokoušela udržet ji vzhůru, aby se najedla, protože ji krmení vždy uspalo. Když jsem vstávala v noci co 2 hodiny, vyčerpaná na smrt, celá mokrá od tekoucího mlíka, bolavá v průběhu šestinedělí a snažila se jí na rukou ukonejšit.

Také si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem Lauru kojila. Vím, že to bylo v 9 měsících. A také vím, že to nebylo úmyslně. Těhotenství a porod moje tělo rozebraly takovým způsobem, že od té doby mám neustále problém se zády. A to se přesně tehdy stalo- luplo mi v kříži a už jsem se nepostavila. Bylo to tak zlé, že jsem ležela v posteli celé 2 týdny neschopna pohybu. Tudíž jsem nemohla ani kojit, bolestí bych umřela. Laura pila v té době i čaj, změnu tedy nijak nevnímala. Za to já si to určitým způsobem vyčítám dodnes. I když vím, že to nebyla ničí vina, že Laura už byla dost veliká a podobně, stejně tam někde hluboko v duši zůstává hořká pachuť selhání.


Na co si ale vzpomínám je mnoho chvil, sladkých a těžkých, které byly mezi začátkem a koncem.

Když jsem si ji asi 2 týdny po propuštění z porodnice brala v noci do postele. Slzy mi díky poporodní depresi a vyčerpání tekly proudem, ona pořád brečela a já nevěděla, co dělat. Přisunula jsem si ji tak blízko, až mi ručkou pohladila prso, přisála se a podívala se mi do očí. To bylo poprvé, kdy jsem ucítila to pověstne "propojení".

Půlka října, kdy jsem si ji v rychlosti přiložila a ona se hned přisála správně. Kojení se stalo přirozeností a já si uvědomila, že to společně dáme jako tým.

Vánoce, kdy jsem snědla talíř zelné polévky a následně byla mezi 4 a 5 hodinou ranní vzhůru, nosila ji na rukou a proklínala sama sebe za pošetilost. Pak přišla mamka, která mě vystřídala a já padla únavou.

Leden, kdy zkusila první bramboru a já si uvědomila, že už nejsem jediný přísun potravy, ztratila jsem status jedinečnosti.


S Filipem to bylo všechno úplně jinak. Pamatuji si první kojení, protože proběhlo přímo na sále, krásně se přisál, chvilku pil a pak usnul. Nepopírám, že už jsem měla výhodu druhorodičky, takže kojení pro mě bylo jako jízda na kole- nezapomíná se.
Krásně pil od začátku, i když bodavé jehličky se bohužel dostavily i tentokrát. Po týdnu, kdy jsem se nemohla ani sprchovat, protože tekoucí voda mi způsobovala na prsou hotové utrpení, jsem manžela prosila o kojící kloboučky. A ty tady mám nepoužity dodnes, myslím, že zrovna ten den byl zlomový a pak bolest zmizela.


Filip byl a je od začátku jedlík. Celé období kojení jsem si užívala na 100%, protože v podvědomí mi hlásek šeptal, že je to už naposled. A já jsem ho chtěla mít pro sebe co nejdéle.

Vzhledem k tomu, jak nečekaně bylo kojení ukončeno posledně, jsem se zuby nechty držela 9 měsíců, které jsme úspěšně překročili. Nepamatuji si momenty jako s Laurou. Tentokrát to bylo celé lehké, přirozené, velmi osobní a jednoduché. Měsíce plynuly bez zádrhelů, půlku z nich jsem ho měla k sobě připoutaného v šátku nebo nosítku.


Filip už všechno jí, pije čaj a já vím, že den našeho posledního přisátí se neskutečně rychle blíží. O mléko už nežádá. Dávám mu ho pro můj dobrý pocit jenom před spaním a i to chce pouze pravé prso. Na chvilku. Kojím zhruba minutu, než jde do postýlky a ještě se dopije čajem.


Nikdy nepřestanu být vděčná za pouto, které jsem si díky kojení s oběma vytvořila. Teď, když už je téměř u konce, hlavou se mi honí myšlenky, zda ta tenká nit, která nás spojovala, nebyla přerušena. Ale když se skutečně vážně zamyslím nad tím, co nám kojení dalo, tak tohle specifické pouto není jenom minulostí- položilo totiž základy naší lásky.

Jedna maminka jednou řekla, že má pocit, jakoby kojení krmilo více ji, než dítě. A já nemohu než souhlasit. Kojení bylo výživou mého srdce. Byl to zdroj ranní energie a večerního znovunabití, bez ohledu na to, co se ten den stalo, bez ohledu na to, zda jsem byla nazlobená, unavená nebo bolavá. Bez ohledu na to, jak moc Laura nebo Filip brečeli, jak moc jsem selhávala, měli jsme TOHLE.


Konec kojení je v mnoha ohledech signál pro oba, že jsme teď dva oddělení lidé. A já to musím přijmout, pokorně a s úctou.

Jednou jim ale řeknu, jak mě moje a jejich potřeby zlomily a následně zocelily.

Řeknu jim o společně strávených nocích, kdy nikdo na světě nebyl vzhůru, kdy nikdo na světě neexistoval, jenom my.

Řeknu jim, že i když jsou to oni, kdo ze mě pil život, oni jsou ti, kteří mi ten život dali...


You Might Also Like

4 komentářů

  1. Posledni vety mi mluvi z duse ❤️❤️❤️✨

    OdpovědětVymazat
  2. Wow... Úplně mě to přimělo jít už spát a dát Hugovi prso (nutit ho nebudu, on si řekne hned, jak dopadnu do postele...) :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. :-) nikdy jsem neocenila krásu kojení, než jsem si uvědomila, že je to už naposled :-/

      Vymazat

Děkuji za Váš milý vzkaz :-)