BE HAPPY DARLINGS - Recipe for 30s

BE HAPPY DARLINGS

středa, listopadu 02, 2016


Pamatuji si ty noci, kdy jsem se jako dítě vzbudila ze zlého snu a jediné, po čem jsem toužila, bylo zalézt k mámě pod peřinu. Doteď si vybavím rychlé bušení srdce, strach zavřít oči a zpocené dlaně. Potichoučku jsem vstala a po špičkách docupitala před dveře ložnice. A přesně v ten moment mi narostl knedlík v krku. Opatrně jsem natáhla malu ručku ke dveřím a snažila se co nejvíc potichu otevřít. Šlo to těžce, klika se hýbala jenom velice ztuha a občas vydala jemné zaskřípání. Srdce se mi zastavilo, ale podařilo se mi jakž- takž jemně dveře otevřít. Došlapovala jsem lehounce až k posteli. A najednou se mi chtělo hrozně brečet. Mamka spala na druhé straně postele, ke které se nedalo dostat, protože tam spal táta. Zašeptala jsem. Na chvilku jsem zadržela dech, nic se nestalo. Nikdo se nevzbudil. Zašeptala jsem znovu. Nic. Věděla jsem, že budu muset přidat na hlasitosti, protože moje máma má prostě tvrdší spánek. Bohužel jsem také věděla, že táta ne. Dilema. Nakonec jsem se rozhodla a znovu to zkusila. Nic. Chvilku jsem ještě zvažovala svoje možnosti, až jsem se nakonec obrátila na patě, vyšla zpátky, zavřela za sebou potichu dveře a lehla si do své postele. Sen byl ten tam. Překonal ho strach z vlastního táty. Bála jsem se, že se vzbudí a pošle mě zpátky do postele. Že mi nedovolí to jediné, co jsem v tu chvíli potřebovala. Přitulit se k mamce, cítit se v bezpečí a nechat noční můry odplout někam do ztracena. Bohužel takový komfort mi nebyl často dopřáván.


Byla noc a z pokoje Laury se ozval pláč. Probrala jsem se rychleji, než bych řekla a chtěla vystřelit za ní. Manžel byl ale rychlejší. Bez jediného slova se zvedl a rychlým krokem pospíchal. Pár minut bylo ticho, než se oba dva vrátili zpátky do ložnice. Laura si lehla mezi nás, chytla mě za ruku a natlačila se k manželovi. A mě se zachvělo srdce láskou tak velkou, že jsem pak asi hodinu nemohla usnout. Pořád jsem si v hlavě promítala to, jak jsem se cítila jako malá já, a že jsem si řekla, že nikdy nedopustím, aby se tak cítily moje děti. Že chci pro ně tátu, který je bude milovat, ať se děje cokoliv, který pro ně udělá první poslední a hlavně jim bude lásku neustále projevovat.
A já si vybrala toho nejlepšího.


Jsem si 100% jista, že i kdyby se stalo to nejhorší, co se stát může, děti by o tátu nikdy nepřišly. A hlavně on sám by se jich nikdy nezřekl. Miluji ho za to, co pro ně dělá. Možná mu to často neříkám, nebo to třeba vypadá jako samozřejmost, ale pro mě to tak není. A tohle pochopí jenom někdo, kdo je z nefungující, rozpadlé rodiny. Někdo, kdo celý život prožil s nejlepší mámou na světě, ale bez otce. Někdo, kdo si to do této doby třeba nepřiznal- otec prostě v životě dítěte chybí, i když se mu dostane přehršle lásky od maminky. Všichni jsme stvořeni z DNA obou. A to v nás prostě zůstane zakořeněno.


S věkem se s tím člověk vyrovná. Nebo alespoň se o to snaží. Nicméně bych mu ráda řekla, že přišel o největší radost a lásku svého života. Děti jsou vše a upřímně nechápu, jak se jich někdo dokáže DOBROVOLNĚ vzdát a žít dál, jak kdyby nikdy nebyly.
O to víc je mi to všechno líto, protože můj Filip je mu strašně podobný. Když se usměje, vidím v něm úsměv svého otce, když měl dobrou náladu a já bych pro něj udělala vše na světě jenom proto, aby mě měl rád. Je mi líto, že nikdy nepozná svoje vnoučata. Je mi líto, že ač se mezi námi stalo cokoliv, nevím vůbec kde je nebo co s ním je.


Přivádí mě to celé akorát k velké pokoře a vděčnosti za to, že jsem potkala svého manžela. Že je ten nejlepší táta na světě a že to vidím každý den, když se otevřou vchodové dvěře a Laura se s křikem rozeběhne do jeho náruče. Vidím to, když přijde k Filipovi a ten se mi tahá z náruče se širokým úsměvem, aby mohl být u něj. Vidím to každý večer, když je koupe a ukládá. A já jsem šťastná. Šťastná, že oba dva budou mít pro svůj život pevný a hlavně milující základ.


Jo a nezapomeňte, ještě pár dnů trvá hlasování o nejlepší blogerku, v mém případě o objev roku :-) Pokud máte rádi moje články, líbí se Vám jaká jsem a co dělám, můžete mi dát hlas TADY.
 

You Might Also Like

2 komentářů

  1. Rozmrkala jsem slzy v očích a musím Vám dát za pravdu. Krátce po narození dcery se manžel také nechal slyšet, že nechápe, jak jeho otec mohl něco takového opustit - rodinu. Byla jsem vynervovaná v šestinedělí, ale tahle krátká věta mě tak uklidnila... O manželově otci víme, občas si s manželem telefonují ze zdvořilosti, ale vnučku ještě neviděl a nevím, jestli kdy uvidí. Manžel mu nabízel, že ho k nám přiveze... navíc pracuje 10 minut cesty autem odsud... nezájem. Prof. Ing., CSc. bez lidskosti (to píšu vzhledem k Vašemu článku o nesplněných snech - titul není vše). Já jsem z pevné široké rodiny a o to víc mě mrzí, že dcera možná nepozná jednoho dědu kvůli nějaké malichernosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za reakci. Ano, titul není vše, myslím, že je v některých případech i dosti přeceňovaný ;-)
      Nicméně k článku- člověka nejvíc mrzí, když nezájem a nedostatek lásky, přichází právě od skoro nejbližší rodiny. Ale snažím se na to nemyslet a být šťastná za to, co OPRAVDU v této chvíli máme :-)

      Vymazat

Děkuji za Váš milý vzkaz :-)